Rozhotsemse, že se s váma v tomto seriálu na pokračování, podělím o nevšední zážitky ze svého extrémního života. Part five:

Zachraň se kdo můžeš!

Vteřinu po zmáčknutí tlačítka se nic nedělo. Pak se ozvala pecka jak cyp jak stroj zařadil kvalt. Na dílně zablikaly zářivky a Uhde ztratil signál na mobilu. Celý stůl se svěrákem a krychlí vystřelil do prava na západ asi šedesáti kilometrovou rychlostí. Celé seto o kundí chlup minulo s rozdrážděným švrdlákem a autobus se zastavil kdesi v prdeli na bezpečnostním koncáku.

Počkal jsem asi 5 minut na zpětnou tlakovou vlnu která obíhala dílnou a chtěl jsem se jít zeptat náčelníka, jak celou soupravu dostanu zase zpátky na ranwej. "Pičo, zmáčkni to levé tlačítko, seto vrátí, nééé," zněla opět Hynkova, teď už vzdálená nápověda. Zauvažoval jsem: Když jsem předtím zmáčknul tlačítko úplně vpravo, tak teď jsou vlastně všechny tlačítka vlevo, že. Tak jsem zmáčknul pro jistotu to úplně vlevo.

Ozvala se druhá šupa, na dílně se rozsvítily zářivky které nikdy nesvítily, Uhdemu na mobilu naskočila slovenská síť a firemní hajzl se sám spláchnul. Hikari se pod švrdlákem přehnalo na druhou stranu. Naštěstí seto zase nepotkalo, ikdyž to bylo z kopce.

Po najetí na bezpečnostní koncový spínač na druhé straně, bok stolu narazil do stolu co stál vedle. Byl totiž předpoklad, že seto do takových mezí nikdy nedostane, protože to hned tak někdo nedokáže. Omyl. Ze stolu popadaly na zem měřidla a vše co už bylo né mým úsilím hotové. Přiběhnul sabáka, jestli se náhodou nesehnu a nezačnu to sbírat, že by si jako zaskotačil. Měl smůlu, dělal jsem, že to nejsou moje hračky.

V této fázi jsem měl defakto odzkoušené funkce krajních tlačítek a zjistil jsem teda, že je to fofrposuv. Jedeme dál. Logicky jsem si odvodil, že pokud nemá docházet k neustálému těsnému míjení krychle ze švrdlákem,  tak buď švrdlák musí jít dolů nebo krychla nahoru. Takže jsem "o něco" přizdvihnul rumpálem stůl, zkušeně opticky ze dvou metrů porovnal vrch krychle a spodek švrdláku, jako že teď musí dojít ke kontaktu, ale né zas moc, no a zdálo se, že je to tak akorát. Zmáčknul jsem předposlední tlačítko a vlak se pomalu rozjel.

Při zmenšující se vzdálenosti asi 20 cm od materiálu, jsem věděl, že švrdlák krychlu určitě nemine. Při deseti centimetrech jsem začal pochybovat, jestli přidat stolu nahoru tolik, byla správná volba. Když to bylo asi 5 cenťáků, bylo mi jasné, že je konec, že se blíží katastrofa a že mám dvě možnosti. Zdrhat rychle nebo hodně rychle. Čtyři centimetry z kostky nemohl švrdlák prostě najednou uhryznout.

Stačil jsem jen koutkem oka zahlédnout, jak sabáka mizí s ocasem staženým přes koule pryč. Nebyl jsem zřejmě první kdo se zaučoval. Je to zkrátka zkušený obráběcí pes, který přesně ví, kde začíná bezpečná pozorovací zóna.

Kde seto zastavuje jsem si prostě v té hrůze nevzpomněl a tak jsem aspoň v panice chytil za kliku svěráku že to jako přibrzdím nebo snad zastavím rukama. Aby to bylo dokonalé, tak jsem si kliku po dotažení preventivně nechal ztopořenou nahoru. Hned jak jsem za ni v brzdovém úmyslu zabral, klika se pootočila, svěrák začal táhnout mé tělo za sebou, ale tím pádem se i povolil. V ten moment švrdlák provedl první záhryz.

Ozval se zvuk vykolejené lokomotivy pod kterou se zrovna pářili mufloni. Sabaka zalezl pod skříň. Stroj zjistil, že je to kurva moc, ale zašprajcovaný motorový stykač se držel Temelínu jak jeptiška čuráka. Dílna začla vibrovat v rytmu najíždějících švrdláčích zubů.

Ze stroje na boku odpadnul kus barvy s typickým znakem srpu (kladivo zůstalo) a nad třetím oknem na zdi se objevila trhlina. Kolem mojí hlavy proletěly v útočné formaci čtyři špony, každá o velikosti psího hovna. V nedokončené třetí otáčce a na poslední funkční zub švrdlák krychlu vyzul z povoleného svěráku a mrsknul ji někam za stroj. Objevil jsem tlačítko stop. Hynek se válel na zemi smíchy a pes vystrčil z pod skříně čumák. Uklidňoval jsem se, že teď už aspoň vím, jak to funguje.

No, asi po pěti hodinách jsem měl kostku ohryzanou na nějaký rozměr. Trošku mě sice znepokojoval fakt, že jedna strana byla o centimetr menší než měla být, ale říkal jsem si, že Petr aspoň uvidí, že jsem to dělal poctivě a nenechávám žádné zbytky. Snažil jsem se praktikovat Pyrdovu poučku, že šuplerou se měří tak aby ukazovala kolik ty chceš a né kolik chce ona, ale centimetr jsem prostě nenahnal. S hlavou vzhůru za potlesku ostatních jsem kráčel směr ředitelský stůl.

"Tak prosím, co dál," zeptal jsem se nejvyššího znuděně, položil jsem kostku na stůl a založil nové pedro. Petr se podíval na teplé zjizvené železo, pak na kolečka co stály na place, chytil se za hlavu a odešel k ledničce na další kotel. Odvezl jsem totiž na opracování úplně jiné kolečka s materiálem, než přivezl on. Poté co zopakoval známou větu: "Znovu a lépe," jsem si obléknul bundu, setřepal z nohy psa a odešel domů. Nemělo to cenu. Prostě jsem to vzdal.

Dodnes jsem se všema dobrý kamarád a do obrábění už se neseru. Pánové kovohryzi, bylo mi ctí.

Myslíte, že seto všechno stalo? Věřte nevěřte...

Sponzorem tohoto posledního dílu byl Uhde. Pozval mě onehdá v sobotu na láhev. Byl to slivovicový masakr, ale k ničemu jinému asi nedošlo. Uvidím za měsíc. 

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..